V Bílsku u Bavorova, kam jsme mířili, to sice netočili, ale klidně by mohli. Rodina Špatných, kteří tu mají stohlavou kozí farmu KOFA, sami sebe s nadsázkou označují za zahrádkáře, protože na zařazení do kategorie malí či drobní zemědělci nejsou dost velcí. Srdce ale velké mají. Na kůzlátkách i kozích sýrech, které zde produkují, bylo cítit, že je o ně pečováno s láskou. Tak to totiž je, když mají lidé vztah a respekt ke krajině, kde žijí, i ke všemu živému okolo.

Chápu frustraci, kterou cítí oni i další místní, když vidí ve zprávách výši dotací pro obří agropodniky nebo když vstoupí do supermarketu, kde jsou místo rajčat z vedlejší vesnice rajčata ze Španělska. Sami se tam dostanou velmi těžko. Jen „regálovné”, které je v řádech nižších stovek tisíc a musí ho zaplatit, aby své produkty vůbec do řetězců dostali, je pro ně citelný zásah do cashflow.

Vnímají také, že lidem, zvlášť mladší generaci, začíná na kvalitě a původu potravin záležet čím dál víc. Ovšem je zcela pochopitelné, že významná část společnosti, ať už samoživitelky a samoživitelé nebo důchodci a mnoho dalších ohrožených skupin, si tento luxus výběru prostě nemůžou dovolit. Právě u těch nejpotřebnějších o nákupu potravin nerozhoduje kvalita, ale cena.

Velmi si vážím toho, že i přesto, jaké podmínky poctiví malí zemědělci v České republice mají, se nevzdávají, naopak. Kromě výtečných sýrů si tak z Bílska odvážím také pocit naděje a obrovského respektu ke každému, kdo se přes těžkou a nikdy nekončící práci takto stará o své okolí. A že bychom to měli být my všichni.